Max is not dead!

Jdu si takhle večer s Dennym na procházku, viiiiď.. svojí klasickou večerní cestičkou, viiiiiď a náhle - koho nevidim! Jo, M.! Z našeho náhodnýho pejskovenčícího setkání po třech měsících mam trochu smíšený pocity. Za těch 15minut jsem řekla tak 3 slova, protože tu hubu nezavřel! :D Nejvíc bylo, že mlel celou dobu jen o sobě.. awww, už jsem měla náběh na protočení panenek :D Na (ne)štěstí se mi začalo chtít na záchod (klasika.. moje čubkózní nemoc mě nenechá ani když je v remisi) a tak jsem se otočila na svý prošlapaný podrážce a pelášila domů. Ale řeknu vám jedno.. nemiluju ho, ale zašukat si můžem.. ;D

 Celý to moje pobláznění touhle osobou je dost směšný. Vyevokovaný dlouhodobym single stavem.. jako když fenečka chce mít moc moc šťeňátka, ale žádnej raťafák jí nenabuší, tak si to těhotenství vsugeruje a nafingluje.. Já tomu říkám maxování, tedy jsem byla maximálně zmaxována. Vsugerovala jsem si, že jsem do něj zabouchlá, ale opak je pravdou. Jako něco mezi náma evidentně je. Když se naše oči setkají pohledem (dramatickej tón), tak to jiskřííí na míííle daleko. Ale bohužel (nebo bohudík) je to jen čistě fyzická záležitost. Což mě přivádí k otázce.. proč? jakto? Známe se cca 9 let.. 4 roky zpátky jsme se spolu vyspali a bylo to hrozný! né hrozný jako hrozný, ale nebylo to nic moc.. nuda prostě. Tak proč ho tak děsně chci? Nechňápu.. i když.. to ty jeho tajemný očiska! neznám nikoho (!), kdo by měl tak tajemnej pohled.. jako kdyby říkaly - vošukej mě, vošukej mě.. aaaaach jo :D